Kofila
Kofila Weinlinie
chovná fena
narozena 29.4. 2006
BZH I.cena, res. CACT
chovná fena
narozena 29.4. 2006
BZH I.cena, res. CACT
O nás
Pro beagla jsme se rozhodli hned z několika důvodů. Tím hlavním ale byl ten, že v našem blízkém okolí jsme měli (a máme) jednu úžasnou beaglici Barunku (viz obrázky níže - na první fotce vlevo je Barunka) a nemůžete si nevšimnout, že i podle podoby jsme si opravdu jeli pro Báru :-)), která nám tak učarovala, že o plemeni jsme měli poměrně brzy jasno.
Roku 2006, někdy v květnu, jsme si tedy jeli k paní Lence Frnčové do Kostelce na Hané vybrat našeho vůbec prvního pejska. Tedy vlastně fenku. Jeli jsme s hlavou plnou pouček z internetu jak a podle čeho si vybrat štěně. Stále jsme tedy měli na paměti, že pokud chceme klidného pejska, máme si vybrat to nejklidnější štěňátko, které nebude moc v centru dění, bude spíše z koutku přihlížet. A jelikož jsme od chovatelů předem dostali fotku čerstvě narozených štěňátek, věděli jsme taky, že "tu celou černou" nechceme, protože má první zvednutou hlavu, takže bude moc aktivní. A co čert nechtěl. Právě ta malá, celá černá, si nás vybrala. Asi to zní neuvěřitelně, ale ONA si nás skutečně vybrala. Začali jsme jí říkat přesně tak, jak to má v "papírech" - KOFILA.
O měsíc později jsme se definitivně stali rodinou se psem. Což je takový určitý status, protože pes nenávratně změní život. V podstatě všechno přizpůsobíte psovi, pokud mu chcete dát tu nejlepší péči. Najednou se vše točí kolem toho malého chlupatého čtyřnohého stvoření a Vy jste do toho světa vtaženi, ani nevíte jak. Jediné, co víte je, že už nikdy nechcete, aby to bylo jinak.
A stejně, přímo po hlavě, jsme do toho vlítli i my :-) Začalo to učením nezbytné hygieny a základní výchovou - "sedni", "ke mně". Následovaly další povely jako "zůstaň", "lehni", "přines" (a taky "kotoul", "udělej miminko" a "jsi bagr pašák?" - ale to už je pravda dost rozšířené:-)) a najednou, doteď nechápeme jak, jsme se ocitli na naší první výstavě psů a hned na to už jsme odcházeli z barvářských zkoušek honičů s druhým místem v 1.ceně (viz Kofila Weinlinie - moje úspěchy).
Tak nám čas nějak plynul dál a dál. Kofilka rostla a rostla (viz horní obrázek - první dort:-)) a stala se chovnou fenou (tzn. splnili jsme všechny potřebné výstavy a prošli přes již zmiňované barvářské zkoušky honičů), což nás postavilo před otázku: "Mít či nemít štěňátka?" Možná je dobře, že pes neumí mluvit, bůhví, co by na to řekla, ale my řekli jasně: "Ano". Takže po dlouhém zvažování, zvládneme-li to či ne, jsme se dostali k další otázce: "S kým nakrýt?".
Myslím si, že našeho rozhodnutí vůbec nemusíme litovat. Vybrali jsme nádherného, ušlechtilého psa s pořádnými kostmi a krásným držením těla - Alotorius old Glory Pacemaker at Adekatos.
Krytí proběhlo ve dnech 6. a 8. března 2010 a kupodivu nikdo z rodiny při tom neomdlel :-)
Snažili jsme se tedy vystihnout, co přesně nás vedlo k tomu bláznivému nápadu pořídit si štěňátka a vysvětlit tím, že zpočátku jsme neměli žádné ambice nějakého chovu :-)
A proč název chovatelské stanice Tropaeum?
Vybírání názvu stanice byla také dost veselá věc. Měli jsme v žádance o zařazení mezi chovatelské stanice celkem 6 názvů, z čehož první tři byly: Biscottino, Cavafango a nakonec uznané Tropaeum. Ke každému z nich jsme měli určitý důvod :-)
Biscottino znamená v italštině piškot. Pokud máte alespoň základní povědomí o povaze beagla a o tom, co je pro něj opravdu nejtypičtější, což je jeho žravost, nemůžete se tomuto nápadu podivit. S tím také úzce souvisí další návrh názvu stanice - Cavafango, což do češtiny přeloženo znamená bagr :-) Kdo beagla má, nepodiví se, kdo nemá, pozná :-)
No a konečně se dostáváme k vítěznému názvu, tedy Tropaeum. Název úzce souvisí s naším rodným městem, kterým je Opava. Ta za dob nechvalně proslulého Protektorátu byla přejmenována na Troppau. A to samotné Tropaeum v latině znamená "trofej" čili "znamení vítězství". A beagle, přes všechny jeho výstřelky, prostě vítězstvím je :-)
Roku 2006, někdy v květnu, jsme si tedy jeli k paní Lence Frnčové do Kostelce na Hané vybrat našeho vůbec prvního pejska. Tedy vlastně fenku. Jeli jsme s hlavou plnou pouček z internetu jak a podle čeho si vybrat štěně. Stále jsme tedy měli na paměti, že pokud chceme klidného pejska, máme si vybrat to nejklidnější štěňátko, které nebude moc v centru dění, bude spíše z koutku přihlížet. A jelikož jsme od chovatelů předem dostali fotku čerstvě narozených štěňátek, věděli jsme taky, že "tu celou černou" nechceme, protože má první zvednutou hlavu, takže bude moc aktivní. A co čert nechtěl. Právě ta malá, celá černá, si nás vybrala. Asi to zní neuvěřitelně, ale ONA si nás skutečně vybrala. Začali jsme jí říkat přesně tak, jak to má v "papírech" - KOFILA.
O měsíc později jsme se definitivně stali rodinou se psem. Což je takový určitý status, protože pes nenávratně změní život. V podstatě všechno přizpůsobíte psovi, pokud mu chcete dát tu nejlepší péči. Najednou se vše točí kolem toho malého chlupatého čtyřnohého stvoření a Vy jste do toho světa vtaženi, ani nevíte jak. Jediné, co víte je, že už nikdy nechcete, aby to bylo jinak.
A stejně, přímo po hlavě, jsme do toho vlítli i my :-) Začalo to učením nezbytné hygieny a základní výchovou - "sedni", "ke mně". Následovaly další povely jako "zůstaň", "lehni", "přines" (a taky "kotoul", "udělej miminko" a "jsi bagr pašák?" - ale to už je pravda dost rozšířené:-)) a najednou, doteď nechápeme jak, jsme se ocitli na naší první výstavě psů a hned na to už jsme odcházeli z barvářských zkoušek honičů s druhým místem v 1.ceně (viz Kofila Weinlinie - moje úspěchy).
Tak nám čas nějak plynul dál a dál. Kofilka rostla a rostla (viz horní obrázek - první dort:-)) a stala se chovnou fenou (tzn. splnili jsme všechny potřebné výstavy a prošli přes již zmiňované barvářské zkoušky honičů), což nás postavilo před otázku: "Mít či nemít štěňátka?" Možná je dobře, že pes neumí mluvit, bůhví, co by na to řekla, ale my řekli jasně: "Ano". Takže po dlouhém zvažování, zvládneme-li to či ne, jsme se dostali k další otázce: "S kým nakrýt?".
Myslím si, že našeho rozhodnutí vůbec nemusíme litovat. Vybrali jsme nádherného, ušlechtilého psa s pořádnými kostmi a krásným držením těla - Alotorius old Glory Pacemaker at Adekatos.
Krytí proběhlo ve dnech 6. a 8. března 2010 a kupodivu nikdo z rodiny při tom neomdlel :-)
Snažili jsme se tedy vystihnout, co přesně nás vedlo k tomu bláznivému nápadu pořídit si štěňátka a vysvětlit tím, že zpočátku jsme neměli žádné ambice nějakého chovu :-)
A proč název chovatelské stanice Tropaeum?
Vybírání názvu stanice byla také dost veselá věc. Měli jsme v žádance o zařazení mezi chovatelské stanice celkem 6 názvů, z čehož první tři byly: Biscottino, Cavafango a nakonec uznané Tropaeum. Ke každému z nich jsme měli určitý důvod :-)
Biscottino znamená v italštině piškot. Pokud máte alespoň základní povědomí o povaze beagla a o tom, co je pro něj opravdu nejtypičtější, což je jeho žravost, nemůžete se tomuto nápadu podivit. S tím také úzce souvisí další návrh názvu stanice - Cavafango, což do češtiny přeloženo znamená bagr :-) Kdo beagla má, nepodiví se, kdo nemá, pozná :-)
No a konečně se dostáváme k vítěznému názvu, tedy Tropaeum. Název úzce souvisí s naším rodným městem, kterým je Opava. Ta za dob nechvalně proslulého Protektorátu byla přejmenována na Troppau. A to samotné Tropaeum v latině znamená "trofej" čili "znamení vítězství". A beagle, přes všechny jeho výstřelky, prostě vítězstvím je :-)